Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau v Osvětimi

Splnil se mi dlouholetý sen navštívit koncentrační tábor v Osvětimi. Díky příběhům z knížek jsem tohle místo prožívala o něco víc. Je to pro mě podstatná historie, o které by se mělo mluvit a především ji vidět. Byl to silný zážitek, který mi zanechal díru v srdci. 

Na úvod bych určitě chtěla doporučit našeho průvodce pana Lva, který nás dostal i na místa, kam se při klasické prohlídce nedostanete. Mimo jiné má omezený počet skupiny a prohlídku má místo tří hodin na šest. Prohlídky objednává 90 dní dopředu a mizí to rychlostí blesku. Je to sólo výlet, kam se musíte dopravit sami, což nám vyhovovalo. Po kontrole jsme dostali sluchátka a vydali se bránou do tábora. 

Mně už se chtělo brečet jen co jsem viděla ostnatý plot. Strašně jsem to prožívala a představovala si všude zubožené lidi ploužící se v bahně s vojáky za zády. Nebyl to dobrý pocit, rozhodně ne. 

První jsme navštívili tábor Auschwitz, který byl dá se říct ,,lepší" než Brezinka. Viděli jsme zde mnoho fotografií, které mi naháněly husí kůži a místnost se 40 000 párů bot, hromadou zavazadel a dvě tuny lidských vlasů, na které jsem se nemohla podívat. Zadržovala jsem slzy. Hromadu plechovek od cyklonu B, kterým zabíjeli vězně v plynových komorách, které jsme také navštívili společně s krematoriem. 

Podívali jsme se do bloku č.11, kde se konaly rozsudky a týrání vězňů. Uvnitř se nacházely cely, ať už pro hromadné věznění nebo malé a temné kopky, ve kterých samota, chlad a nedostatek světla způsobovaly ztrátu rozumu. Oběti bili, bičovali, řezali, topili, pod nehty jim zapichovali špendlíky, lámali jim údy. Způsob mučení často býval na libovůli konkrétních katanů. Ve své „kreativitě“ se i cíleně předháněli. A tak docházelo třeba na polití petrolejem a následné zapálení či vložení hlavy nebožáka na rozpálená kamna. 

Pokud na smrt odsouzený přežil ona šílená muka během výslechů uvnitř bloku, byl odveden do venkovního prostoru obezděného pozemku mezi bloky 11 a 10 (ženský blok, jehož okna byla tímto směrem zatlučena). Zde stála cihlová zeď, říkalo se jí „stěna smrti“. Před ní byl už mnohdy zoufalstvím i vysílením apatický vězeň zastřelen.

Všude kolem vás jsou ostnaté dráty a vy procházíte místem, kde se umíralo za nepředstavitelných podmínek. Teď to tam vypadá jako park, ale dřív to bylo jenom bahno a bažiny. Ještě teď se tam nachází popel ze spálených těl.  

Zde jsme byli tři hodiny a poté jsme přejeli do Brezinky, kde přijížděli i transporty plné vězňů, které se rozdělovali do svou skupin. Ti, kteří budou práce schopné a ti, kteří půjdou na smrt. Někteří vězni měli snahu přesvědčit ženy, aby své děti daly babičkám a měly šanci na přežití, ale nikdo se svých dětí nechtěl vzdát. Zde se nacházelo několik krematorií, kde se v jednom upálilo až 4 400 těl denně. Jenom Židů mělo být v Osvětimi zplynováno kolem 2,5 milionu. Tyto krematoria vojáci stihli zničit. Na onom místě byl postaven památník obětem, které nemají hrob. Památník z milionu kostek. Jedna kostka = jeden život. 

My jsme se díky našemu průvodci a průvodkyni dostali do věže, kam smí jen školní prohlídky a viděli jsme celý tábor z výšky. Mnoho baráků bylo po válce zničeno lidmi, kteří dříví použili k zatopení. V jednom baráku bylo těsněno až 1000 vězňů. V plánu bylo 200 000 vězňů, nakonec tu bylo 96 000. Na toalety směli chodit na povel jenom ráno a večer. Hygiena žádná, proto tam řádil tyfus a další nepříjemné nemoci. Ti vězni, kteří spali na horních prknech ,,postele" měli štěstí, ovšem ti pod nimi bohužel. Veškeré výkaly a zvratky končily na nich. Pro nás šílená představa, pro ně šílená skutečnost. 

Židů je ve světe mnoho, jenom to o sobě nedávají vědět, třeba takový Daniel Radcliffe, Miloš Forman, Volodymyr Zelenskyj i Mark Zuckerberg. 

Tábory jsou místem bolesti, zla a mnoha duší. Bylo to pro mě hodně citlivé a zanechalo mi to díru v srdci. Slyšet všechna ta čísla obětí, čísla přeživších, vidět dětské obrázky, které se v táboře našly (nakreslení ptáčci, děti se svými rodiči, postavy za ostnatým drátem...), procházet místem, kde lidé bojovali o holý život a umírali. 

Nemám slov. To si musíte projít a vidět na vlastní oči. Terezín byl oproti tomu ráj. 

Mimo jiné se v Osvětimi natáčel i dokument, který byl předem domluvený a součástí byl Červený kříž, aby lidé z venku uvěřili, že se tu mají všichni dobře. Byl do veselý dokument plný šťastně vypadajících lidí. A všichni tomu věřili. Dlouho po válce nikdo nechtěl věřit, že se tohle dělo. Ještě teď se v táboře nacházejí předměty a objevují nová a nová jména mrtvých. 

Málo přeživších bylo schopno promluvit o tom, co se za ostnatými dráty dělo. A málokdo se dokázal na ono místo vrátit. Někteří přeživší z traumatu spáchali sebevraždu. A je dokázáno, že ani nemusíte vědět, že jste židovského původu a přitom v sobě máte jakési trauma, které se předává z židovských genů. 

Nejbolestivější pro mě byla také část, kde byly fotografie vězňů, které fotil sám vězeň (přeživší, který se do Osvětimi vracel). Portréty, na kterých byly nešťastné výrazy i oči zalité slzami s úsměvem na tváři. 

Jsem rozsekaná na kousky. Vnímám energie dost silně a musím se z toho vzpamatovat. Myslím, že tohle místo by měl navštívit každý. Uvědomit si, že se máme dobře. Žijeme. Nic není samozřejmost. Modleme se, aby se historie neopakovala (v Severní Koreji se to děje doteď), protože jak vidíte, stačí jeden člověk, který má moc a rozhodne o osudu nás všech. 

Určitě Osvětim navštivte, nebo alespoň Terezín. Sice vám to zničí srdce, ale otevře oči. Bohužel do článku nenapíšu veškeré informace (a že jich je hodně), protože to chce samostatnou návštěvu. Místo vám řekne víc než tyto řádky.