Našla jsem cestu sama k sobě díky blogu

V životě jsem měla období, kdy jsem zoufale přežívala ze dne na den. V tu dobu jsem psala anonymní blog a dala jsem si opravdu záležet, aby jej nikdo z mého okolí neznal. Psala jsem tam o svých veškerých pocitech. Nebyly to moc veselé články, protože jsem je psala s bolavým srdcem, se smutnou duší a byly to časy, kdy jsem byla ztracená. Vlastně doslova a do písmene neviditelná. 


Byl to blog, který jsem si založila za účelem vypsání se z pocitů a možná najít podporu ve čtenářích, protože mluvit otevřeně o svých pocitech s přáteli jsem nedokázala. Psala jsem i menší úvahy a všímala si, že čtenářů je opravdu hodně a návštěvnost také rostla. 

Byla jsem neviditelná dívka. V tu dobu jsem se tak opravdu cítila, a jak jsem již zmínila, bylo to nejhorší období v mém životě. Byla jsem uzavřená (s tím mám problémy do teď), smutná, sama a moc jsem nechápala podstatu života. Nikdo mě neměl rád (nebo aspoň tak mi to přišlo). Už od dětství se událo mnoho nehezkých věcí a táhlo se to se mnou. S mými myšlenkami. A tak jsem psala. Psala jsem všechno, co jsem měla na srdci. A díky tomu všemu jsem rostla, aniž bych si to uvědomovala. Měnil se mi pohled na svět a měla jsem podporu čtenářů. Najednou jsem se necítila sama. Zahojila jsem se. 

Těžko se to popisuje, ale je to takové moje přiznání. Moje velká část života, která mě změnila. Občas si na ty časy vzpomenu.


Ovšem, jak jsem se měnila, blog se mi vzdaloval. Už jsem nebyla neviditelná. Našla jsem cestu sama k sobě. Odejít pro mě bylo nesmírně těžké, protože jsem tam nechala kus sebe, ale udělat krok dopředu jsem potřebovala. Je neskutečné, jak se člověk mění díky zkušenostem.  Je neskutečné, co všechno to ve mně vyvolalo, a jak mi to změnilo život k lepšímu. Blog je láska. 

Když komukoliv řeknu, že píši blog, nestydím se za to. Nechci být anonymní. Chci být já. Viditelná. Sdílet postřehy ze života. Nestydět se za své pocity a názory. Mrzí mě, že si málokdo dokáže představit, co za tím stojí. A že je doba taková, že čtení blogu nikoho moc nezajímá (třeba se to časem změní). 

Já třeba umím vyjadřovat své pocity a myšlenky nejlépe písemnou formou. Člověk na to má klid a prostor. A jsem nesmírně vděčná, že ty možnosti i čtenáři stále jsou. Děkuji vám, že (se) mohu rozvíjet, poznávat a sdílet. Mění mi to život. 

Sdílení se mi otevřelo mysl a uzdravilo srdce. 
Přiučilo novým zkušenostem. 
Nebyla to jednoduchá cesta. Byla hodně trnitá, dlouhá a bolestná.
Ovšem zároveň byla tou nejlepší, po které jsem se mohla vydat. 
Díky ní jsem našla sama sebe. Svou hodnotu.

22 Komentáře

  1. Krásny článok, mám to veľmi podobne. Tiež bolo pre mňa na začiatku dôležité, aby nikto nespoznal, že to píšem ja. Teraz som rada, nehanbím sa za svoj blog a našla som sa v ňom. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Mrzí mě, že sis něčím takovým musela projít. Teď rozhodně vypadáš spokojeně <3 Ale zase bez minulosti by člověk nebyl tam, kde je teď :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  3. To je mi líto, že jsi měla taková těžká období v životě. Já když jsem dříve psala blog, taky jsem byla taková víc anonymní, teď už je to jiné, lidi znají moje jméno, vidí moje fotky... ale třeba mi vadí, když se chci vypsat třeba z něčeho, co mi kdo udělal apod., tak že si to ten člověk může přečíst. Za svůj blog se nestydím, ale ani ho nějak nepropaguju a občas to musím trochu cenzurovat :D
    Jinak mě teda hodně pomohla psycholožka. A asi i čas. Nedávno jsem našla maily, které jsem jako mladičká, třináctiletá bezradná holka psala na Modrou linku. Teď mi to přijde trochu směšné, ale zároveň se mi i vybavily pocity, které jsem měla a je mi líto, že jsem něco takového prožívala, ale teď jsem už někde jinde...
    Pardon, že jsem se tak rozepsala a asi i trochu nesmyslně :D A ještě bych chtěl poděkovat za milý komentář! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Hezký článek.
    Já mám blogy ráda, dávám jim přednost před YTB i IG, raději čtu než koukám.

    OdpovědětVymazat
  5. Krásně napsáno :). Taky jsem kdysi měla anonymní blogy, takže se trochu dokážu vcítit do tebe :). Taky miluji psaní k vyjádření svých pocitů :).

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Jani, mám za tebe moc velkou radost a objímám. Někdy ty naše životní osudy nejsou zrovna jako z pohádky. Já začínala s blogem někdy ve 12 a prošla jsem si kvůli tomu šikanou, doteď jsem pro někteřý lidi ta trapná blogerka, co to s blogem "nikam nedotáhla" a pak jsou hrozně dotčený, když nedejbože mám nějakou spolupráci na něco. Přeju spoustu dalších napsaných řádků, co uleví tvé duši <3

    OdpovědětVymazat
  7. Mrzí mě, že jsi tohle prožívala. Na druhou stranu, vypsat se z toho, co někoho trápí, pomáhá - nebo může pomoct. 🙂
    Já mám blog ráda - dávám přednost psaní, než povídání na kameru, takže se rovnou přiznávám, že založit si kanál na YouTube, je za mě nesmysl - na psaní mám víc klidu a hlavně času. Nemám ani Instagram, který taky neplánuju.

    OdpovědětVymazat
  8. To jsi krásně napsala a z části mám podobnou zkušenost. Dříve jsem měla pár blogů a v tu dobu jsem si jen těžko dokázala představit, že by se o nich dozvěděli moji blízcí. Přitom se časem ukázalo, že mě v tvorbě podporují a i moji kamarádi můj pozdější blog četli s radostí. To mě také posunulo dál a stala se z toho závislost a velký koníček...Jak sama píšeš - blog je láska. :))

    OdpovědětVymazat
  9. Krásný člověk, vrátila jsem se v myšlenkách do doby, kdy jsem různé blogy psala i já, když jsem se potřebovala vypsat z různých pocitů a vlastně nebýt sama. Je zvláštní, jak v tomto máme podobný osud. Ať blog zůstane naší láskou i dál :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
  10. Moc hezky napsáno 😊. I mě samotné kolikrát pomáhá se ze svých pocitů vypsat.. takže to třeba kolikrát řeším tak, že si píšu do poznámek v telefonu aktuální pocity, když mě např. něco trápí nebo tak.. Ale pomáhá mi např. i to, když chodím ven s pejskem na procházky do lesa a povídám si jen tak sama se sebou nahlas, uvažuji a rozebírám různé věci sama a nahlas si o tom povídám..🙈. Každý máme nějaký svůj způsob 😇.

    OdpovědětVymazat
  11. Krásně napsáno <3 psaní mi také pomáhá, je to skvělý relax, odreagování. Mrzí mě, že většina lidí jen kouká na videa a nečte :( když si můžu vybrat, radši si vyberu knížku, než nějaký film

    OdpovědětVymazat
  12. u mě je to přesně naopak :) když ještě byl blog.cz, tak hodně osob v mém okolí o mém blogu vědělo a mně to nedávalo tu svobodu psaní :) ale tím, že jsem musela přejít jinam, mi tu svobodu vrátilo... už jsem lidem neřekla, že pokračuji dál :) články se mi najednou píší lehčeji a mohu vyjádřit své pocity naplno :)

    OdpovědětVymazat
  13. krásný článek, blog je skvělá platforma, taky jsem to tak první období měla :)

    ABOUT MAI LIFE

    OdpovědětVymazat
  14. Moc hezký článek. Vzpomněla jsem si na své první blogy, které ještě byly na blog.cz. Ježiš, to byly staré dobré časy, někdy mi i popravdě chybí. Hlavně, když jsem v tu dobu ujížděla na Narutovi a čekala jsem na další díl, k tomu jsem ještě digitálně kreslila. Teď už na to čas vůbec není.
    Též mi přijde, že blogy upadají a místo toho převládá vládu pomalu a jistě Instagram.

    OdpovědětVymazat
  15. Krásny článok Jani :) Aj ja som toho názoru že písanie je celoživotný koníček.. väšeň, vďaka nemu môžeš vyjadriť svoje pocity, city, myšlienky. Rovnako mi to vo viacerých fázach života pomohlo - či som prežívala náročné obdobie alebo aj šťastné. Písanie je láska na celý život :)

    OdpovědětVymazat
  16. Krásný článek a moc hezky si to popsala, blog mi taky pomáhá se občas ze všeho vypsat, i když já to sdílím i s nejbližšími, ale když to člověk sepíše, pomůže to někdy úplně jinak, než když to řekne :)

    SmileThess

    OdpovědětVymazat
  17. Taky jsem kdysi dávno na svých blozích hodně sdílela své nejniternější pocity, které jsem nedokázala sdílet se známými lidmi. Dnes bloguju tak nějak ze setrvačnosti. A možná už bez toho ani nemůžu být. Kdo ví?

    OdpovědětVymazat
  18. To je krásný příklad, jak může sdílení pomáhat v hojení, hledání si cesty a svého místa na světě. Držím palce, ať už je jen dobře a ať ti blog hlavně přináší radost!

    OdpovědětVymazat
  19. Moc hezký článek, který má hlavu a patu a já s ním rozhodně souhlasím! Sama vedu blog od dětských let, kdy jsem si na blogu jen tak hrála. Stále ho mám a mám ho moc ráda, byť články nepublikuji tak často, stále ho nechci ukončit a ráda se podílím i na komunitě bloggerů.

    Krásný blog a ihned dávám odběr. :)

    OdpovědětVymazat
  20. Krásný a dojemný článek! Vzpomněla jsem si při čtení sama na sebe, jak jsem před víc jak 15 lety taky začala psát, anonymně, hlavně aby někdo nezjistil, že mám blog :D A přitom na něm byly jen fotky a povídání o výletech... a postupně na něj přišli kamarádi, nadšení, že někde existuje záznam o našich společných zážitcích a sami mi teď sem tam poskytnou svoje fotky na doplnění článků a chodí si tam pro inspiraci na výlety :D

    OdpovědětVymazat
  21. Pěkně napsané, mám pocit, že jsem začínala podobně. A za blog by se nemělo stydět, přeci jen jsme veřejně! :) je to naše tvorba ať už je jakákoliv a máme být na ní hrdé :)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat

Contact Form (Do not remove it)

back to top