Co si ještě můžeš přečíst?

Ztrácím se, abych se našla

Občas se ztrácím v myšlenkách. Blíží se mé pětadvacáté narozeniny a s tím i menší deprese. Uvědomuji si, co všechno jsem chtěla stihnout. Jaké byly mé cíle a sny. Realita je taková, že všechno je jinak. Vlastně skoro nic z toho, co jsem si od malička přála, nemám. Někdy pochybuji. O sobě. O lidech. Jsem opravdu na správném místě, jsem šťastná? Už mě nebaví otázky ohledně těhotenství a svatby. Sice odpovídám s úsměvem, protože rozumím lidem – jsou zvědaví – ale bolí mě to, protože vím, že obě věci jsou v nedohledu. Všechno záleží na přítelovi a já se ztrácím v pocitech. Sama sebe se ptám, zda mě má opravdu rád, zda skutečně do budoucna plánuje rodinu. Už mě nebaví se ho pořád ptát a ujišťovat se. Dala jsem ultimátum, ale sama si jím nejsem jistá. Tento začarovaný kruh mě unavuje. Někdy se trápím. Brečím. Ztrácím se. Hodiny tikají, čas ubíhá. Chci to? Chci čekat a nevědět jak dlouho? Mám se vzdát a opustit ho? Někdy mám pocit, že se chová jako dítě a vůbec si neuvědomuje, co je život. Štve mě to. Odrazuje mě to, ale miluji ho. Bojím se, že se kvůli němu zdám svých dvou životních snů, protože mi je odradí.


Ne, nedovolím to. Láska je krásná, ale je hodně o kompromisech. Já vím, co od života chci. A půjdu si za tím. Nebudu se vzdávat svých snů, nikdy. Do toho řeším gynekologické problémy, které mé psychice nepomáhají a léčba vychází na několik tisíců. Generalizovaná úzkost mě přepadává častěji, ale všechno zvládám na jedničku. Snažím se, protože vím, že nic jiného mi nezbývá. Jen je to všechno nepříjemný a jsem pouhý člověk. Ovšem jsou tu i dny, které mě naplňují a dodávají sílu. Po celý rok se snažím dělat radost. Známým i neznámým. Být sluncem. Zářit. Usmívat se. Být pozitivní. Cestovat i tvořit. Miluji to. Miluji akční život. A miluji své přátelé, kteří jsou nejlepší. Jen je toho na mě občas moc, a jelikož se ne vždycky dokážu otevřít svým přátelům, musím se vypsat. Určitě mi to odpustí. Někdy se zkrátka ztrácím. V sobě. Nejsem si jistá, co chci a co ne. Je to normální, já vím. Nechci si stěžovat, to vůbec ne, protože jsou v životě horší věci a události. Je to spíš zpověď a úleva. Emoční. Je to realita. Život. 

Je v pořádku nebýt v pořádku. Nezapomínejme na to. 

Komentáře

  1. Ahoj Jani, naprosto chápu tvoje pocity, občas jsme každý ztracený. Co se týče zdravotních obtíží budu ti držet palce. Všechno dobře dopadne a jestli to dobře nedopadlo, tak ještě není konec.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc :-) Naštěstí to není nic špatného, jen ta léčba vyjde draho.

      Vymazat
  2. Jani, chápu tě. Držím ti palce, abys byla po zdravotní stránce v pořádku. Všechno bude dobré, neboj. 🙂

    OdpovědětVymazat
  3. Podobné pocity má občas asi každý, ja vravím, že čo má prísť, príde a neovplyvníme to...
    Držím palce, aby všetko bolo ok a hlavne to zdravie.
    Pekný víkend

    OdpovědětVymazat
  4. Tímhle jsem si prošla v dubnu, taky před 25. narozeninami. Málokdo to pochopí, ale každý si tím nějak projdeme. Bude to všechno dobré, neboj se♥

    OdpovědětVymazat
  5. Vždy jsem si říkala, proč lidem tak vadí, když se jich ostatní furt ptají kdy bude svatba a kdy bude miminko, už na to máte věk a je i čas..., říkala jsem si, vždyť to musí být hezké.. Teď co jsem v tom věku 25 (ale 26 už klepe na dveře) si to uvědomuji a sama pociťuji na vlastní kůži, proč to těm lidem bylo tak nepříjemné.. sama jsem teď ve fázi, kdy se nás s přítelem každý ptá, tak co už plánujete miminko, bude svatba, zásnuby? Už to chápu.. je to určitá otázka na tělo a né vždy a všem je příjemná.. teď už těm lidem naprosto rozumím.. Ale říkám si, vše má svůj čas a vše přijde 😊. Naštěstí vím, že oba chceme jednou rodinu a tak v tomto nemusím pochybovat. Držím palce ať vše po zdravotní stránce dopadne co nejlíp a co nejdříve 🤗☘. A s přítelem? možná bych si zkusila vážně promluvit co od života chce a očekává 🙂, ale nikdy nedovol zdát se svých snů! Samotnou mi někdy dělá problém o některých věcech mluvit nahlas a proto se z toho raději taky "vypíšu" 😊.

    OdpovědětVymazat
  6. Otázky na svatbu i na děti odbývám s tím, že sama kolikrát nevím. Nejsem schopna ani sobě často upřímně říct, jestli dítě bude v 25 nebo ve 30, takže sdělovat tyto věci ostatním...ono až to příjde, tak to přijde. A ostatním do toho fakt nic není.
    Sama mám problém věci říkat, papír je často přijme snáz a zároveň si během psaní člověk všechno utřídí.
    Chci ti popřát, ať se ti podaří vymanit se z tlaku očekávání (protože nebrat si některé věci osobně je sakra těžké), podaří se ti uzdravit se a splnit si své sny. Ať k tobě všechno přijde v pravý čas.

    OdpovědětVymazat
  7. Otázky na svatbu a děti jsou peklo a myslím, že nejlepší je dát těm lidem najevo, že je ti to nepříjemné, třeba se pak aspoň trochu chytnou za nos. Navíc žádná odpověď vlastně není správně. Já jsem se kupříkladu vdávala ve třiadvaceti a to bylo pitomejch řečí! "A to se jako musíte brát?" "Proč tak brzo, blázni?" "Kdo spěchá, bude mít dost času toho potom litovat!" Tehdy jsem to s úsměvem přecházela a dneska to hodnotím jako chybu. Nasrat! Nikomu do toho nic není a nemá co mi kafrat do života. Na nikom kromě vás dvou nezáleží. Pokud mezi vámi vládne otevřená komunikace, pak se všechno vyřeší. Důležité je to, co ti dělá starosti, pravdivě sdílet a nic nenechávat nevyřčené, včetně vlastních nejistot. Je to těžké, ale přináší to obrovskou úlevu a prohlubuje vzájemnou důvěru. Věřím, že to zvládnete a moc vám držím palce!

    OdpovědětVymazat
  8. nemám ráda takové otázky... jsou plné bolesti, oni to sice neví, ale vždy to vykolejí... náročné období

    přeji, ať zdravotní problémy jdou vyřešit a jsi v pořádku :) zdraví máme jen jedno a s přítelem si zkus promluvit, říct mu, jak se cítíš, říct si, co od života chcete... třeba to pomůže, přeji hodně štěstí :)

    OdpovědětVymazat
  9. Podobné stavy mysli jsem mívala i já a všichni říkali, že to přejde a ono se to všechno nějak ustálí a život vyrísuje. Nevěřila jsem, ale všichni měli pravdu :)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  10. Jani, mrzí mě, že se trápíš. Určitě si stůj za svým a svatbu i děti chtěj. Je to přece něco krásného, porodit nový život, no ne? Jsi strašně moc hodná. I když tě neznám, vím, že jsi sluníčko, které prozařuje cestu kamarádům a rodině. Je úplně normální mít někdy horší období. Stále někomu pomáháš, teď by měli pomoct oni tobě. Zasloužíš si to <3

    OdpovědětVymazat
  11. Jani, tohle v nějaké fázi života řeší mnoho z nás žen, zejména pokud touha po miminku a zázemí nepřijde u obou partnerů v přibližně stejnou dobu. Já se kvůli tomu s mým předchozím přítelem po 4 letech vztahu rozešla. Věděli jsme, že u něj by to byla otázka dlouhých let, než se bude chtít stát otcem (a kdo ví, zda vůbec), jenže mně už biologické hodiny tikaly jako o život. Držím palce, ať se vám to podaří vyřešit jinak a lépe. Hlavně spolu mluvit, komunikovat, hledat řešení. Držte se.

    OdpovědětVymazat
  12. Ztrácet se v sobě je určitě normální a každý to tak má. Dokážu si představit, že tě otázky na svatbu a dítě štvou, ale sama jsem je nezažila, protože jsme do toho vlítli brzy. To si ale zas člověk někdy říká, jestli udělal dobře atd., vždy se asi najdou nějaké pochybnosti, ať jsi v jakékoliv situaci, je důležité si to ale ujasnit a vypisování může pomoci :).

    Určitě bych si s přítelem o tomto všem upřímně promluvila a přeji, ať se gynekologické problémy spraví! Každopádně se nevzdávej svých snů, to určitě ne :).

    OdpovědětVymazat
  13. Naprosto tě chápu, tohle období jsem měla ještě loni taky. Letos mi bude 24 a s přítelem spolu táhneme 7 rok. Stále se nás ptali na svatbu a na děti a já nevěděla co jim říct. Já tak moc chtěla, ale přítel se k tomu stále neměl. Kolikrát jsem brečela, pohádali jsme se. Největší rána pro mě byla, když lidé okolo mě se brali i po kratší době vztahu. Co sakra dělám špatně? ptala jsem se sama sebe. Nakonec jsem se letos dočkala žádosti o ruku a na podzim se budeme brát. Trvalo mu to skoro 6 a půl let. Ale pochopila jsem, že chlapi do toho musí prostě dospět.
    Myslím na tebe, drž se!

    OdpovědětVymazat
  14. Tak hlavně aby ses co nejdříve uzdravila. A kdo ví, třeba i tvůj přítel někdy dospěje do fáze, kdy děti bude chtít. Každopádně by bylo dobré si s nim na toto téma v klidu promluvit. Kdo ví? Třeba k tomu, proč děti zatím nechce, má důvod, který by druhého člověka ani nenapadl.

    OdpovědětVymazat
  15. Držím palec, aby se všechno dostalo do těch správných kolejí <3
    Mně i přítelovi je už něco málo přes 30 a těch nepříjemných otázek je každý rok víc a víc (dělám si čárky do diáře :D), a i já už bývám v odpovědích dost nepříjemná - co je komu do nás dvou a naší existence...

    OdpovědětVymazat
  16. Připadá mi důležité tyto myšlenky sdílet, člověku se uleví a uvidí, že na to není sám. Otázka rodičovství je velmi komplikovaná, když je třeba vhodný partner, nejsou finance. Když je oboje, není zdraví. Je to těžké. Držím palce, aby to dopadlo dobře.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji vám za vaši přízeň. Těším se na vás u příštího článku. ♥