Když jsem viděla na Instagramu projekt téma týdne (teď už měsíce), který frčel na již neexistujícím blog.cz, věděla jsem, že se chci zúčastnit. Přišel ten správný čas, jelikož téma týdne mě úplně udeřilo a byl to onen moment: ,,Na to musím napsat článek!". A tak je to tady. Černé na bílém. 

VZPOMÍNKA Z DĚTSTVÍ

,,Taky už tu nemusím být! Co budete dělat, až tu nebudu!" křičela máma z kuchyně, když jsem nejspíš odmítla umýt nádobí.

Naprosto v šoku jsem seděla a nevěděla jsem, co si myslet dřív. Nevěděla jsem, co dělat. Bylo mi jedenáct let. Byla jsem dítě. Netuším přesně, co bylo dál, ale vím, že jsem úplně vyklepaná vešla do kuchyně a ptala se, co se děje. 

Oznámila mi, že má rakovinu, a že tu nemusí být, ale zároveň je tu šance. Vůbec jsem netušila, jaké oblasti se rakovina týkala a vlastně to nevím do dnes (nikdy jsem se mámy nezeptala). Buď rakovina děložního čípku nebo vaječníků. 

Každopádně jsem byla úplně v šoku. Vím, že jsem si hrála na silnou, protože nerada brečím před lidmi. Ovšem v noci jsem plakala, protože jsem se bála. Nikomu jsem to neřekla, opravdu nikomu a dlouho to nikdo nevěděl. Promluvila jsem o tom o pár let později, letmo a bez detailů. Teď je to poprvé, co o tom píšu.

Byla jsem dítě, takže jsem neměla tolik rozumu, abych věděla, co všechno rakovina a léčení obnáší. Máma jezdila na léčení a vím, že jednou ležela u mě v pokoji na posteli a bylo ji hrozně špatně. Vyprávěla mi, jak málem nezvládla vejít do autobusu (žádné auto jsme v rodině neměli, byla závislá na MHD). Bylo mi z toho ouvej. A od té chvíle jsem začala chodit na nákupy (cca tři kilometry chůze). Nosila jsem buď jednu tašku, nebo dvě. Vím, že někdy byly opravdu těžké, ale chodila jsem skoro denně. Snažila jsem se to trochu ulehčit.

A první moment, který jsem si vybavila při přečtení věty ,,vzpomínka z dětství", byla chvíle, kdy jsem s mámou skládala puzzle. Lehla jsem si na postel, ona skládala dál a já si jí fotila na mobil (tlačítkovou Nokii), abych měla památku, kdyby náhodou zemřela. Vyhrkly mi slzy do očí, ale hned jsem je zahnala. 

Fotka nebyla to jediné. Skoro každý večer jsem se ,,modlila" na kolenou před oknem. Byla jsem pevně přesvědčená, že budu vyslyšena. Modlila jsem se, aby moje maminka žila a byla zdravá. Vždycky jsem spojila ruce k sobě, zavřela oči a přála si (někdy jsem plakala). Promlouvala jsem ke všem andělům a Pánu Bohu (nejsem věřící, ale zároveň věřím, že nejsme sami).  Bylo to šílené období. O tomhle ví pouze jedna jediná osoba. Teď už i vy, čtenáři. 

Nepamatuji si, jak dlouho trvalo, než mi máma oznámila, že je vyléčená.  Ovšem byl to zázrak z nebes a vím, jak usilovně jsem děkovala na kolenou tam nahoru. 

Není to úplně veselá vzpomínka, ale není to jenom o tom pozitivním. Je to součástí mé vzpomínky z dětství, která se mi jako první vybavila. Zpětně vidím, jak jsem to vnímala jako dítě a říkám si, jak bych to vnímala teď. Zároveň si říkám, že mi to máma měla oznámit trochu jinak, ale nejspíš se sama bála a nevěděla, jak to oznámit svému dvanáctiletému dítěti.  

Myslím, že děkovat jsem nepřestala do teď. Zároveň tímto článkem chci poukázat na prevenci rakoviny děložního čípku a celkově prevenci svého zdraví. Žijeme jen jednou. 

SHARE 9 comments

Add your comment

  1. Krásny článok. Som rada, že sa vyliečila. Mám podobnú spomienku, aj keď nie je o rakovine ale o úplne inej chorobe, ktorá je vážna. Netušila som, že niečo ako téma mesiaca existuje.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezky napsáno! Jsem ráda, že se maminka vyléčila a vše nakonec dobře dopadlo 🍀😇. Souhlasím s tebou a každý by měl dbát na prevenci a docházet pravidelně na kontroly 🙂.

    OdpovědětVymazat
  3. Krásný článek, jsem ráda, že se z toho maminka dostala! Nedokážu si představit tu bolest.. Je to silná ženská! <3

    OdpovědětVymazat
  4. Dost citlivé téma, nás to potkalo pár roků zpět, naštěstí je mamka v pořádku

    OdpovědětVymazat
  5. To muselo být strašně těžké období :(. Jsem moc ráda, že nakonec všechno dobře dopadlo! <3

    OdpovědětVymazat
  6. Tak to je velmi silná vzpomínka! Jsem ráda, že má šťastný konec a maminka je vyléčená! Prevence je opravdu důležitá! A s tím modlením tě chápu, já to dělávala taky... Nejsem věřící, nevěřím vyloženě v boha, ale věřím, že něco vyššího existuje a jako dítě jsem se také modlívala.

    OdpovědětVymazat
  7. Až mi to vehnalo slzy do očí. Vůbec si takovou situaci nedokážu představit a sama bych nevěděla, jak to šetrně říct své dceři. Jste silní, že jste to zvládli <3 A mamka je velká bojovnice. Také nejsem věřící, i když jsem křtěná. Já věřím hlavně na karmu, zákon přitažlivosti a podobně :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  8. Moc hezky napsáno, líbí se mi, že článek přece jenom kombinuje hned několik aspektů a je zajímavé vidětvzpomínku na tuto problematiku z retrospektivního pohledu dítěte. Opravdu výborně uchopené téma. Zároveň doufám a věřím, že mamka už znovu bojovat nebude muset.
    Další věc, co mě překvapila, že funguje jakési téma týdne. Vím, že byly doby, kdy jsem na blogy se taky účastnila, takže jsem ráda, že tradice se drží :D
    Nakousla jsi i otázku víry a s tou je to vždycky komplikované. Ale je dobře, že člověk věří, když už ani ta víra není, tak pak je všechno složitější.

    OdpovědětVymazat
  9. Tohle je strašně silné téma a obdivuji tě, že jsi se takhle veřejně dokázala otevřít. Jsem za tebe neskutečně šťastná, že to s maminkou dobře dopadlo. Ta bezmoc musí být v tu chvíli zjištění neskutečná, ale víra dokáže opravdu hodně. <3

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za vaši přízeň. Těším se na vás u příštího článku. ♥

© janine · THEME BY WATDESIGNEXPRESS