Co si ještě můžeš přečíst?

Co bych vzkázala svému patnáctiletému já?

Moji rodiče pro mě nikdy nebyly vzorem ani podporou. V dospívání jsem se musela se vším poprat sama, případně zveřejňováním článků na blogu, kde jsem sdílela své pocity, myšlenky ~ pozitivní i negativní. Pomáhalo mi to, a díky tomuto období, jsem nejenom otevřela oči a mysl, ale seznámila se i s několika skvělými lidmi. V té době jsem byla ztracená ~ neviditelná  (ano, třeba i vy jste zavítali na můj starý blog o neviditelné dívce...) a byla bych vděčná, kdybych si mohla přečíst dopis, ve kterém by stálo: 


Jani, neboj se. Neboj se světa ani lidí. Neboj se objevovat a podnikat neznámé. Neboj se lásky. Neboj se svého já. Jsi úžasná a vyroste z tebe dívka, která bude s radostí pomáhat lidem. Občas budeš ztracená, ale vždycky najdeš svůj záchytný bod. Najdeš směr i cestu. Uvnitř sebe máš kompas, kterým se budeš řídit, protože posloucháš své srdce. Možná se teď cítíš neviditelná a nemilována, ale věř mi, že jednoho dne se rozzáříš a nejenom, že budeš milovat sebe sama, ale i někdo jiný ti vyzná lásku. Láska je komplikovaná, stejně tak všechno ostatní. Nic nemůže být jednoduché. Jsou to krásné chvíle. Zapíšeš si je do paměti. 

Zamiluješ se, ale nikdy se nevyznáš ze svých citů. Po čase přátelství odezní, ale už napořád ho budeš mít ve svém srdci, protože byl součástí tvého rozpadu i povstání. 

Chvílemi nebudeš vědět, co je správné a špatné. Budeš se věnovat psaní blogu, který ti pomáhá a naplňuje. Také prožiješ velkou zradu, tupou bolest i zklamání. Srazí tě to k zemi, ale ty jsi bojovnice, že nedovolíš špatným emocím zasáhnout a budeš dělat všechno proto, abys byla šťastná. Budeš zkoušet věci, o kterých si jenom snila. Budeš se rozvíjet, budeš kvést. Najdeš cestu života, která tě bude bavit a nebudeš si připadat neviditelná. Vyrosteš. Dospěješ. Určíš si priority, protřídíš přátelé. Budeš se stěhovat. Léta budou plynout a ty nepromarníš ani minutu času. Budeš cestovat, psát, číst, motivovat, fotit. Staneš se několika lidem nedílnou součástí jejich života a budeš rozdávat radost, protože to tě naplňuje ze všeho nejvíc. 

Budeš rok od roku moudřejší. Zamiluješ se, občas se ve svých pocitech ztratíš, ale je to normální. Je to život. Chaos i řád. Láska i nenávist. Když opravdu něco chceš, tak to dokážeš. Čas zahojí všechny rány. Nevzdávej se a poslouchej své srdce. Žiješ jenom jednou. Žij. Tady a teď! Neboj se. Nikdy a ničeho. 

S láskou
tvé já 

Komentáře

  1. Dlouho jsem o tom přemýšlela a asi bych napsala něco podobného jako ty - abych nebyla neviditelná, konečně řekla svůj názor a nemlcela a neschovavala se za ostatní jako šedá myš. Bohužel si někdo dovolil na mně sekat dříví a já si to nechala líbit :( po čase jsem se konečně ozvala a ohradila se. To bylo údivu a keců...

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkný článek :-) Můj dopis by asi nebyl tak optimistický a podporující, ale spíš varující před věcmi, co se mi právě s nástupem na střední školu stanou, kterým jsem se mohla či dokonce měla vyhnout. Ne každá věc nás posouvá dál, jak se říká.

    OdpovědětVymazat
  3. Hrozně mě mrzí, že ti rodiče nebyli vzorem ani podporou. Špatně se mi to čte, protože mám oba dva rodiče naprosto zlatý. Jsi silná, že jsi to všechno zvládla. Text je skvěle napsaný.

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně napsáno :) Je to silné a věřím, že vědět dřív to, co víš teď...Mohlo by být vše jinak. Ale život je právě o tom vše poznávat postupně. Je to tak, jak to má být! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Další článek vhodný k zamyšlení. Upřímně nevím, co všechno bych vzkázala svému mladšímu já. Ale jak píše Leňa, určitě bych ho podpořila v tom nebát se ozvat a postavit se za věci, kterým věří :D
    Je strašná škoda, že rodiče nebyli podporoou, natož vzorem, líbí se mi však Tvůj přístup - z Tvého textu vnímám, že díky nim jsi alespoň získala představu jakou mámou být nechceš, což je zkušennost, kterou v budoucnu jistě zužitkuješ :)

    OdpovědětVymazat
  6. To je moc pěkný vzkaz, myslím, že bych si vytvořila taky nějaký podobný :). Taky jsem kdysi měla jeden blog, kde jsem sdílela své strasti (ohledně anorexie). Jsi silná a statečná žena, která toho ještě hodně dokáže a prožije :).

    OdpovědětVymazat
  7. Moc mě mrzí, že tvoji rodiče ti nebyly nikdy vzorem a podporou..😢, já bych si to nikdy bez mamky a taťky (který tu s námi bohužel už není..) nedokázala představit. S mamčou máme vztah jak nejlepší kamarádky. Jsi silná žena a máš můj obdiv jak si se se vším dokázala tak poprat! 🍀

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aspoň vím, jakým rodičem být určitě nechci - v tomhle mi máma ukázala směr, aniž by chtěla. Chci být přesně tou nejlepší mámou, jako nejlepší kamarádky :-)

      Vymazat
  8. Máš to moc krásně napsané, mrzí mě, že ti rodiče nikdy nebyli vzorem ani podporou.. tak by to nemělo být:(

    OdpovědětVymazat
  9. Je mi líto, že rodiče tu pro tebe nebyli, ale věřím, že o to víc si vyšla silnější a samostatnější. Takový “dopis” je skvělý nápad. Já osobně dříve psala dopisy svému budoucímu já a v určitém věku si je pak četla, byla to docela sranda, jak se mi změnily priority a lidé v životě. Kdybych měla napsat dopis svému mladšímu já, pravděpodobně by to obsahovalo spoustu motivujících slov a bylo by tam i něco ve stylu “Hlavně vydrž a nevzdávej to. Časem pochopíš, že tohle vše stálo za to a budeš šťastná.” Vlastně mě to inspirovalo na tolik, že možná sama sepíšu tento koncept, pokud ti to nebude vadit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě nebude, naopak, budu moc ráda :-) A vím, že v patnácti jsem si psala dopis k osmnáctinám :-D

      Vymazat
  10. Tohle je TAK NÁDHERNÝ!!! 😭😭😭 nemám slov, děkuji jsi inspirací i nám mladším čtenářkám💗🙏🥰 iloveiiiit😍😍😍

    OdpovědětVymazat
  11. Krásný článek a opravdu k zamyšlení. Moc mě mrzí, že ti rodiče nebyli vzorem ani oporou..
    Jsem vděčná za to, jaký mám rodiče a rodinu. Děkuji za tenhle článek. Člověk si uvědomí.... ♥
    Jsi silná.

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za inspiraci. Ještě mi není 15, a díky tomuto článku jsme si otevřela trochu víc oči. Moc mi článek pomohl. Je to moc hezký článek na zamyšlení

    OdpovědětVymazat
  13. To jsi krásně napsala, má to hloubku a není od věci, se nad tímto zamyslet. Člověk pak pozná, jak moc se posunul a pro osobní rozvoj to je přínosné. :) Svému 15 letému já bych vzkázala dost podobné věci. :D

    OdpovědětVymazat
  14. To je tak krásně napsané. Celkově je to super nápad na článek, rozhodně bych napsala spoustu podobných věcí, ostatně, taky jsem to v životě neměla úplně růžové a přestože rodiče miluju, myslím si, že to v mnoha ohledech taky dost posrali, můžu-li to tak napřímo napsat... A tím mi i celkově vstup do života ale třeba i studium a vše velmi zkomplikovali, bohužel něco z toho stále trvá, ale alepoň to člověka v mnoha ohledech posune a naučí.

    OdpovědětVymazat
  15. Milujem články tohto typu, kedysi som niečo podobné aj ja napísala a rada sa k tomu textu vraciam :)


    ⋒ Ako prežiť vysokú školu? — bars atelier - ⋒ Instagram

    OdpovědětVymazat
  16. Já bych svému patnáctiletému já vzkázala, že nemusím být dokonalá a mít ze sebe komplexy, a že vážně není dobré hned uvažovat nad tímto, když prostě člověk nemá velikostí podprsenky třeba 85E :) Taky bych se v tomto věku snažila najít si lepší kamarády, se kterými to dlouho vydrží, ale určitě bych nechtěla, abych se snad stala nudným perfekcionistou a zbavila se svého bláznivého života :) A jinak - moc pěkný nápad na článek!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji vám za vaši přízeň. Těším se na vás u příštího článku. ♥