Máme tu pokračování předchozího článku.

Z policejní stanice jsem odcházela s papírem, který byl třeba předložit s delegátkou u odbavení, kde nejspíš byla sepsána má situace, ale přesto nic nebylo jisté. Samozřejmě taxikáři jsme se nedovolaly a už jsme začínaly panikařit, protože zbývaly dvě hodiny do odjezdu. Musely jsme poprosit pány policajty, aby nás odvezli zpět. K tomu všemu vedle mě v autě seděl jakýsi podivín (smrděl a měl blbý kecy, ale policie si s ním rozuměla, spokojeně se usmívali, a tak jsme si tam tak tiše seděly a doufaly, že se vrátíme vcelku). 


sea viewed inside the room
Vrátily jsme se celý s papírem i nadějí. Recepčnímu jsme poděkovaly a mohly jsme se vrátit na pokoj, ale to jsem radikálně odmítla (bála jsem se jít i pro ten kufr!) a zůstaly jsme venku před recepcí na křesle i s kufry připraveny k odjezdu. 

Nebudu vám lhát, ale všechno to trvalo čtyři hodiny a já už fakt nevěřila, že se to stihne včas vyřešit. Zjistila jsem, že kamarádka přišla na pokoj a šla si dát cigaretu na balkón, nezavřela ho s myšlenkou, že si půjde dát před spaním ještě jednu. Vydedukovala jsem, že ji museli ti dva sledovat a vidět, že nezamkla, a stejně tak museli vidět ten batoh na stole, protože věděli, kam sáhnout. Z toho vyplývá, ať sakra dbáte na bezpečnost!

Na letišti jsem šla při odbavení s delegátkou úplně první (jo, víc jsem ve středu pozornosti ještě nikdy nebyla) a nervy to byly neskutečný. Naštěstí to prošlo a já odletěla domů i bez dokladů (měla jsem s sebou opravdu jen pas, který mi byl zcizen). Můžu být ráda, že se to stalo v Řecku, a ne v Egyptě (kam cestujeme nejčastěji), jelikož tam bych to rozhodně do čtyř hodin nevyřídila, když se musí až do Káhiry a z Hurghady tam cesta trvá asi 5 hodin (a bez pasu by mě nepustili). 

Po celou dobu jsem byla v kontaktu s přítelem, který v době incidentu zrovna přiletěl z dovolený a chystal se ke spánku. Už dělal scénáře, jak pro mě bude muset letět s občankou. Kamarádka to měla o něco horší, protože ta ležela na posteli a slyšela zvuk šoupajících se dveří a ještě viděla toho dotyčného v akci (to by mě strašilo snad do smrti). Nakonec to prý byli dva mladí kluci, co se potulovali kolem hotelu a nebyli místní. Mojí tašku nakonec někdo našel, jelikož se válela na trávníku (ačkoliv my to tam prohledávaly a nic neviděly) a byla mi vrácena, i když ne v kompletním stavu. Vrátily se mi klíče a pas. 

Abych pravdu řekla, od té doby jsem se opravdu strašně bála. Bydlela jsem sama v baráku, který je na takovém odlehlém místě, kde se občas schází banda ochlastů. Pořídila jsem si alarm na dveře pro svůj vnitřní klid a celkem to pomohlo. Naštěstí už bydlím s přítelem, takže se nemusím bát, ale stejně se mě to pořád drží a hlodají mě myšlenky, co by se bývalo stalo, kdyby usnula i kamarádka? Lepší je na to nemyslet.

Od té doby jsem si řekla, že už žádný pokoj v přízemí nechci! Byla to moje první zkušenost s něčím takovým a rozhodně se z toho člověk ponaučí. 
SHARE 5 comments

Add your comment

  1. Jo on je celý ten příběh už takhle dávný? No, tak snad už tě žádné podobné situace nepotkají. Nemít pokoj v přízemí je asi dobré opatření. :) :D

    OdpovědětVymazat
  2. Hlavně, že vše nakonec dobře dopadlo, ale chápu tě. Určitě bych tohle nechtěla zažít, je to sakra nepříjemná situace. :D :)

    OdpovědětVymazat
  3. To je něco hrozného, hlavně pro psychiku člověka, furt se mu vrací myšlenky.
    Zvládla jsi ti to bravurně, klobouk dolů. Asi bych se sesypala.
    Hlavně, že všechno dobře dopadlo

    OdpovědětVymazat
  4. Já bych na tvém místě propadala těžké paniky jako úzkostlivý člověk nevím jestli bych to zvládla.. obdivuju Tě, že si to i s panikami zvládla bravůrně a doufám, že už se Ti nic takového nestane, musí to být strašné.

    OdpovědětVymazat
  5. Přečetla jsem obě části článku. V první řadě jsem ráda, že to nakonec v rámci možností dobře dopadlo, mohla jsi odcestovat domů a dokonce se Ti věci vrátily. Za druhé klobouk dolů před Tebou jak sis dokázala v dané situaci poradit. Já bych si asi sedla na zem a jen brečela (i když on si člověk v té situaci NĚJAK poradit musí, přemýšlet o tom doma z gauče je vždycky jiné než to prožívat).
    Z čeho jsem ale totálně v šoku je jednání delegátky. Jak si může dovolit tě v tom nechat, nezapojit se a říct si, že si určitě nějak poradíš? I kdybys byla stokrát šikovná, tak ona tam je od toho, aby takové situace řešila! Chápu, že mohla být tak v šoku a ta situace pro ní mohla být nové a nebyla si jistá, jak postupovat, ale to jak se z toho vyvlékla bylo hrozné. Stěžovala sis na ní u CK nebo řešilo se to její jednání nějak?

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za vaši přízeň. Těším se na vás u příštího článku. ♥

© janine · THEME BY WATDESIGNEXPRESS